> Zajímavosti > Pan Quentin na výletě

Pan Quentin na výletě

Že budu cestovat dálku s koněm, to by mě fakt nenapadlo, můj hřebec Quentin se opět projevil jako neskutečný charakter. Ještě před Vánoci jsem se bavila s kamarádkou, která jezdí pracovat do Rakouska – rekreačního střediska Ischgl, skoro u Švýcarských hranic, že majitel hotelu a diskotéky velice rád šokuje a že jestli nevím o nějakém černém koni. Říkám: „Hele, černýho nemám, ale mám tmavě hnědýho, dost líbivýho, pošlu fotky.“ A už to bylo.

Pan majitel Günther [Gintr] si představoval černého koně s červenými kopyty, s velkou reklamní dekou, jak na něm jezdí slečna po celém Ischglu mezi lidmi a dělá reklamu. Toto přání měl tři roky a teprve my jsme mu ho splnili.

Myslela jsem si, že to ani nedopadne, proč by si nechal vozit koně z Česka 800 km, když určitě může sehnat nějakého koně tam – nesehnal. Poslala jsem fotky pana Q a líbil se, ani nevadilo, že není černý, ale tmavě hnědý. Předběžně jsme se domluvili, že teda jo a že termín mi ještě zavčasu upřesní. Zavčasu? No, měli jsme asi týden a půl na zařízení, než jsme odcestovali.

Nejhorší je to v dnešní době s dopravou, kdybychom měli platit dopravce, tak se nedoplatíme, a co se týče zákonů, kdo co může řídit, v tom se jen těžce vyznává. No, jeli jsme do Rakouska, takže všechno muselo být tip ťop. Na auto jsme nechali udělat tažné, půjčili jsme si vozík na jeden a půl koně a sehnali ochotného řidiče. Já nechala udělat reklamní deku, prodloužila jsem Quentinovi hřívu… Ale jak zařídit ta červená kopyta? Na internetu jsem našla speciální barvu na kopyta, ale ta bohužel nebyla k mání. Potřebovala jsem vymyslet něco neškodlivého, co se jen tak nesmyje, přeci jen to mělo vydržet 14 dní. Nakonec vyhrály zvony, které jsme nastříkali na červeno. Malého si na tu dobu vzal na hlídání tatínek a koně s ostatní zvěří mi ochotně pohlídala skvělá kamarádka Blanka. Mohli jsme se vydat na cestu.

Všechno sbalené, nachystané. Původní plán, že chci nakládat ještě za světla, se mi moc nevydařil, bylo asi kolem deváté večer, Quentin se netvářil moc nadšeně, ale asi během deseti minut byl ve vozíku. To ještě netušil, jaká cesta ho čeká. Všecko hotovo – hurá, vyjíždíme! …Nevyjíždíme, klekla baterka. To je snad zlý sen, kůň naložený a auto stávkuje. „A s tím máme jet 800 km… Hm….“ Trvalo to asi dvě hodiny, za pomoci kamaráda jsme nastartovali přes kabely a konečně opravdu vyjeli.

Cesta byla dlouhá, já ji naštěstí většinu prospala, pan Q to zvládal na výbornou. Dělali jsme přestávky, sena měl dostatek, ani ho nestihl všechno sníst, kýbl nachystaný, takže vodu dostal několikrát na benzince, ne, že by o ni měl velký zájem, ani se za celou cestu nezapotil, neměl nervíčky. Vlastně jsme tu cestu zvládli lépe, než jsem čekala.

Malý problém nastal, když jsme dojeli na místo. Bylo mi řečeno, že je domluvené ustájení, ale nebylo. Všude nás totiž, když zjistili, že je to hřebec, odmítli a nějak nám to zapomněli oznámit. Co teď? Museli jsme být kreativní a něco vymyslet, hlavně už jsem ho potřebovala konečně vyložit. Bylo potřeba zachovat klid. Byli jsme zaparkovaní přímo před hlavním vchodem hotelu Madlein. Seznámili jsme se s panem majitelem, který byl velmi pohodový, a okamžitě jsme začali řešit, kde tedy koníka ubytujeme. Prošli jsme prostory hotelu a nakonec vymysleli, že mu postavíme box ve spodním patře garáží. Šli jsme vyložit Quentina, aby se konečně pořádně protáhnul, a s partou zaměstnanců bylo nachystáno během následujících asi dvou hodin. Musím kluky pochválit, byli velice pohotoví a snažili se vyjít se vším vstříc. Přes jednoho pána se zařídilo seno a sláma a pan Q mohl bydlet. Byla jsem vděčná za jeho charakter, když jsem ho zaváděla do garáží a procházeli jsme pod bránou, co viděl poprvé, tak jen zlehka zaváhal, ale ochotně mě následoval. I když kolem něj stavěli ten box, tak nehnul brvou, žádná vrtačka ho přeci nemůže rozhodit.

Poté, co jsme ubytovali koníka, jsme se šli zabydlet my a zjistit, co přesně se po nás bude chtít. Principem toho všeho bylo udělat rozruch a upoutat pozornost. Měli jsme chodit po městě ještě s dalšíma holkama a být vlastně takoví maskoti. Přijeli jsme ve čtvrtek a jezdit jsme měli začít až na druhý den. Řidič si chvilku odpočinul a vydal se zpět do Brna, že se pro nás vrátí za těch 14 dní. My se seznámili s prostředím a šli spát.

Auto se nám postaralo o zábavu a nečekaný budíček. Asi ve dvě ráno volal řidič, že auto nejede a že stojí zhruba 20 km od českých hranic. „No paráda.“ Nemohli jsme ho nechat ve štychu, takže přítel začal vytelefonovávat pomoc. Naštěstí to dopadlo dobře, auto odtáhla asistenční služba do Brna a my se jen modlili, aby to nebylo nic vážného, stihlo se to opravit a my měli čím odjet zpět domů.

Druhý den dopoledne jsme šli na obhlídku po městě s koníkem, projít si trasu, ať víme, co nás čeká. V centru téměř nikdo nebyl, všichni na sjezdovkách. Je to tam velké lyžařské centrum, hotel vedle hotelu a sjezdovky končí přímo u chodníku. Velká většina lidí, které potkáte, má na nohách lyžáky, které dělají dost nepříjemné „klapy klap“, nosí lyže a snowboardy na ramenou, takže všichni vypadají jako takoví děsiví strašáci, co vydávají divné zvuky. Dopoledne jich bylo jen pár, ale vůbec jsem z toho neměla dobrý pocit. Trošku jsem si říkala, do čeho jsem se to zase pustila. Quentin je naštěstí hodný a trpělivý, takže nedělal žádné scény, ale bylo na něm vidět, že neví, co si o tom má myslet. Děsilo mě, jaké to bude odpoledne, až budeme chodit v těch největších davech.

S manažerkou jsem se domluvila, že ze začátku se bude pouze vodit a bude se mu práce přizpůsobovat, aby viděl, že se nic neděje a měl čas si zvyknout. V tomto naštěstí nechali vše na mě. Věděla jsem, že částečný stres je nevyhnutelný, ale snažila jsem se ho v co největší možné míře eliminovat, aby to pro Quentina bylo maximálně v pohodě. Popravdě jsem to asi řešila víc než on, nevím, kdo z nás dvou si na to prostředí musel zvykat víc.

Šli jsme poprvé s děvčaty jen na ruce, pan Q přes sebe dostal reklamní deku, já vytáhla jeden ze svých kostýmů, načesaní, naleštění. Rozdala jsem instrukce svojí ne úplně dobrou angličtinou a mohli jsme jít do víru davů. Byla jsem nervózní. První část cesty byla v pohodě, klasický provoz, a pak jsme šli přímo na hlavní ulici. Lidí bylo hodně, ale bylo znát, že už pan Q viděl, do čeho jde. Ještě trošku koukal, a když se davy moc zvětšovaly, tak jsme uhýbali do prostoru, aby si vše mohl pořádně prohlédnout.

Druhý den jsme šli opět dopoledne jen na procházku, ať si pěkně zvyká. Bylo znát, že už nekouká tolik. Odpoledne jsme šli opět s holkama do davů, zatím stále na ruce, ale už to bylo veselejší. Začali jsme si užívat pozornost a tu jsme opravdu budili. Všichni si nás fotili a chtěli se s námi bavit. Účel splněn. Pan majitel byl nadšený. Další den jsme šli opět dopoledne na procházku, tentokrát už se sedlem, a když bylo vše v pořádku, tak jsem si na něj i sedla. Vše bylo v pohodě. Quentin už v podstatě nic neřešil, občas se podíval, ale už tu situaci přijal za svou. Odpoledne jsme mohli jít pod sedlem i do davů. Opět jsem byla nervózní, ale pan Q mě v tom nenechal. Neměla jsem strach, že by nechtěl poslechnout nebo že by snad měl začít vyvádět, jen mi najednou hlavou proběhlo tisíc katastrofálních scénářů, co vše by se mohlo stát. Lepší nad tím nepřemýšlet a nepřivolávat si to. Bylo potřeba neustále se udržovat v klidu, abych nervozitu nepřenášela na koně.

Asi po dalších dvou dnech jsem usoudila, že Quentin je prostě profík. Všecko už mu bylo úplně jedno, šel si to s námi odchodit a spokojeně si celý den žral. Z kuchyně jsem mu nosila jablka. Ve volné chvíli jsem ho naučila dávat pusinku. Bydlela jsem od něj asi 30 vteřin, takže jsem ho měla neustále pod kontrolou, garáž byla stejně zavřená na kartu a pod dohledem kamer. Vše fungovalo. Doma taky vše klapalo, Blanka podávala informace, byla jsem nervózní, že jsem ji tam takhle nechala, ale nebyla jiná možnost. Naštěstí si poradila. Co nás ale trápilo, bylo zatím neopravené auto, to naštěstí řešil přítel, takže mě tím nijak zvlášť nestresoval. Dál jsme řešili, kdy vlastně máme termín odjezdu, bylo potřeba stanovit přesné datum, abychom mohli zařídit vše potřebné, například informovat řidiče :-) Také jsme se dozvěděli, že se domlouvá fotograf, aby udělal promo fotky a reklamní video s naší čtyřnohou celebritou v hlavní roli, domluvil se ke konci pobytu, který nám o dva dny prodloužili.

Dny ubíhaly, pan Q byl čím dál flegmatičtější, až mi skoro usínal… Moc ho to nebralo, bylo to náročné, ale nenechal mě v tom a zas lepší, než kdyby stresoval a jančil. Chtěla jsem ho vzít na vyjížďku po okolí, vytrhnout ho z toho nudného stereotypu, ale bohužel to nebylo moc možné. Nebylo kam jet a když už, tak tam bylo půl metru sněhu, do kterého se příšerně bořil, to bylo na prd :-) Byli jsme odkázáni jen na chození po městě. Ty divné strašáky s lyžáky na nohou už dávno neřešil. Chodili jsme do čím dál větších davů, i před klub Shatzi na druhé straně od hotelu, kde končila asi největší sjezdovka a kolem té čtvrté, páté hodiny se lidi sjížděli dolů, hudba hrála na plné pecky a pan Q stál mezi tím vším a postupně jsme začali chodit i úplně mezi lidmi. Pořád si nás všichni fotili, já střídala kostýmy, takže jsme upoutávali pozornost i těch, co už nás viděli třeba o den dřív.

Kdo by měl zájem, může se podívat na některé fotky a videa na facebookových stránkách: https://www.facebook.com/RANCH-El-Diablo-1534462096832337/

Co mě nepřestávalo udivovat, byla nepozornost a neopatrnost lidí. Jednou se proti nám rozběhlo dítě, a kdybych na maminku nekřičela, tak ho asi nechá, ať vběhne Quentinovi přímo pod nohy. Přitom se na nás dívala jakoby nic. Lyžaři zase máchali lyžemi kolem sebe a o řidičích ani nemluvím, tam je asi nikdo neučil dávat blinkry, všichni si jezdí, odbočují a nic neřeší. To mi dost drásalo nervy.

Pobyt už začínal být zdlouhavý, už jsme byli unavení a nemocní. Přes den jsem se starala o koně, odpoledne jsem mrzla venku v lehkém kostýmu a to se projevilo horečkami a zimnicí. Naštěstí jsem to vždy do druhého dne nějak rozdýchala a mohla jsem promrznout nanovo. Ty dny, kdy svítilo sluníčko a byly aspoň čtyři stupně nad nulou, byly fajn, ale byly i dny, kdy bylo zataženo a pro jistotu pršelo nebo sněžilo, to jsme se pak vraceli jak zmoklé slepice a nemoci to moc neulevilo. A to jsme před sebou měli ještě focení. Mimochodem – auto stále nic.

Na focení dojel pan Martin Krizka, také z České republiky, se kterým byla super spolupráce. Jeden den jsme fotili jen spolu jak mezi lidmi ve městě, tak i na louce, kde jsme měli třeba běžet ve sněhu a ono to strašně nešlo, protože utíkat v hromadě sněhu a ještě v šatech nebylo nic moc. Quentin na to měl podobný názor. Utíkat se mu nechtělo, ale co se mu chtělo, bylo hned se jít vyválet. Druhý den jsme fotili ještě s modelkami a natáčeli části do videoklipu, na ten jsem moc zvědavá, protože fotky se povedly.

Byl to super zážitek, i když pan Q na to měl asi jiný názor, a rozhodně další zkušenosti k nezaplacení. Nikomu se nic nestalo, nikdo neumrzl, pomalu se blížil konec pobytu. Vlastně to byla taková dovolená, sice jsme měli svoje povinnosti, ale zároveň to byl odpočinek od každodenní rutiny a práce, která v zimě není zrovna lehká. A světe div se, auto bylo opravené.

Řidič dojel už brzy ráno i s přítelkyní, odpočinuli si po cestě, všechno jsme pobalili, odpoledne se šli s námi podívat do města, jak chodíme s Quentinem, naložili jsme věci, rozloučili se a šli nakládat. Opět po tmě. Pan Q dost stávkoval, ani se mu nedivím. Není zvyklý často cestovat a už vůbec ne takovou dálku. Tentokrát to trvalo přes hodinu – musíme na tom zapracovat. Cesta proběhla v pohodě, akorát na hranicích nás kontrolovali, jestli máme v přepravníku opravdu koně a ne uprchlíky. Domů jsme dojeli kolem sedmé ráno. Konečně – ale koloběh neskončil, museli jsme vrátit přepravník, odvézt řidiče a hlavně vyzvednout děti.

Celkově to bylo náročné, hodně zařizování okolo, ale úspěch jsme měli, a tak uvidíme, jestli nás příští rok budou chtít zase. Každopádně doma je doma.

Text: Wiky Špiříková
Foto: Martin Krizka, Jan Pečenka