> Ježdění a trénink > Tréninkové prostory: Kruhovky a kolotoče

Tréninkové prostory: Kruhovky a kolotoče

V minulém díle jsme zahájili krátký seriál o tom, kde všude se koně trénují. Krátce padla řeč o jízdárnách venkovních i zastřešených, probrali jsme také jednotlivé typy povrchů, které se do jízdáren používají. Dnes bude řeč o kruhových tréninkových prostorách. I do nich pochopitelně patří kvalitní povrch, protože na kruhu kůň více zatěžuje svůj pohybový aparát než při pohybu na rovných liniích. Dříve, než tedy začnete koně „honit“ dokola, ujistěte se, že víte, po čem vlastně běhá…

Kruhovky – využití

Kruhovka, kruhová ohrada, lonžovací kruh – dnes již podobnou tréninkovou prostoru naleznete téměř všude. Nejčastěji je využívána pro přípravu mladých koní, lonžování, obsedání, stále častěji ji i u nás ale vyhledávají i zastánci takzvané „přirozené komunikace“ s koňmi, horsemanshipu.
Jak zastánci klasického lonžování, tak i horsemani a nadšenci robertsovkého Join-upu mohou využít tutéž kruhovku. Všichni se totiž shodnou na podobných požadavcích – kruh musí být dostatečně velký, aby v něm kůň neohrožoval člověka (jehož místo patří do středu kruhu), také dost velký, aby se na něm mohl kůň delší dobu bezpečně pohybovat (pro klouby rozhodně není zdravé běhat stále dokola na malém kruhu), ale zároveň musí být právě tak velký, aby mohl mít člověk nad koněm ještě kontrolu, mohl ovládat směr jeho pohybu, ale příliš mu nezasahoval do jeho prostoru. Jak parkurový profesor A. Paalman, tak hvězdné horsemanské nebe v čele například s Buckem Brannamanem či Monty Robertsem se shodnou na průměru cca 16 metrů. Takový kruh pro citlivé lonžování koně postačí, zároveň jde o „ideální“ rozměr pro komunikaci s koněm ve volnosti – kůň má možnost od člověka odejít dostatečně daleko, případně může člověk koně od sebe odehnat pryč, kůň ale nikdy nebude vzdálen natolik, aby nemusel začít komunikovat. Díky vhodně zvolenému rozměru, v němž je pro člověka snazší udržet pozornost koně (případně mu také fyzicky stačit), by se mu mělo rychleji podařit koně zaujmout, nabídnout mu svou přítomnost a snažit se získat jeho důvěru. Při šestnácti metrech stačí člověku, který stojí uprostřed, udělat pár kroků ke koni, aby na něj zatlačil svým osobním prostorem, nebo pár kroků zpět, aby tlak povolil.
Kruhový tvar je ideální pro práci ze země či s mladými koňmi, protože na rozdíl od jízdárny jí chybí rohy – tedy překážky, o které by se kůň zarazil, které by rušily plynulost jeho chodu. Když ho zbavíme rohů, musí běžet stále dopředu – po kruhu, plynule, nemusí přemýšlet co udělat, až doběhne na konec stěny (zabočit, otočit se, zastavit, nebo se pokusit vyskočit…). Kruhovka také při lonžování nezkušenému koni „šetří hubu“ – na volném prostranství kůň na lonži často zkouší lonžujícímu utéct do boku, láká ho zejména směr výběhu, stáje, východu, učí se tedy špatným návykům, vypadává na kruhu lopatkou, táhne proti udidlu.
Kruhovky však zcela původně sloužily k poněkud jiným účelům než jemnější práci s koněm – pokud je nám dobře známo, první kruhovky byly používány v Americe na klasických rančích ke krocení mladých koní, zlomení jejich vůle, obsednutí „po zlém“ (viz knihy amerických horsemanů). Některé kruhovky měly dokonce uprostřed silný kůl či strom, ke kterému se kůň při obsedání přivazoval. Kruhovka tak byla, dalo by se říci, symbolem násilí, místem, kde docházelo k častým zraněním, někdy dokonce i smrti. Tedy pravým opakem toho, oč se v kruhovce snažíme dnes.

Kruhovka neslouží jen k lonžování

Kruhovky – zbudování

Kromě již zmíněného povrchu nesmírně záleží na samotném zbudování kruhovky. Některé stáje disponují pěknými dřevěnými kruhovkami z poctivých kulatin, vyplněné někdy až do dvou metrů výšky. K vidění jsou i kruhovky pouze z pásků, ze stojanů překážek a bidel, z mobilních kovových dílů, nebo třeba i jen z balíků poskládaných do kruhu.
Důležité je, aby směrem dovnitř kruhu nic netrčelo, aby byl kruh pro koně co nejbezpečnější, nemohl se o něj zranit. Doporučuje se pevné spodní ohrazení alespoň do výšky přibližně půl metru, aby nedocházelo ke zbytečnému odnosu povrchu (kůň jej na kruhu vyhází znatelně víc než na rovné jízdárenské linii).
Někde se řešením, zda vybudovat kruhovku či malou krytou halu, dojde ke kompromisu, a tak se stále častěji staví i zastřešené kruhovky o větším průměru, obvykle 20 metrů (což je průměr velkého jízdárenského kruhu), které jsou využívány i pro jezdeckou práci, například jako zimní haly. Pak je ovšem nutné mít se na pozoru a koně pod sedlem v takové kruhové jízdárně nepřetěžovat (spousta lidí by sice nikdy nehonila koně na lonži hodinu, ale pod sedlem by toho schopná byla). Výhodnější je v takovémto případě vybudovat malou jízdárnu, třeba 20×20 metrů a při využití jako kruhovky jen zahradit rohy. Neochudíte tak jezdce na koních o důležité ježdění na rovných liniích, které je minimálně stejně důležité jako ježdění na kruhu.
Ať už však máte kruhovku jakéhokoli průměru a povrchu, nejspíš se nevyhnete časté obsluze a odhrabování povrchu od stěn ke krajům. Vždy si před prací s koněm pohlídejte, aby nebyl obvod příliš vyšlapaný a hluboký.

Kolotoč

Koně máme s kolotočem pevně spjaté, že? Pro mnohé to byl totiž první kůň, na kterém kdy seděli – vzpínající se vraník s bohatě zdobenou výstrojí, oddaně se točící dokolečka dokola, každý rok na Matějské pouti… řeč však bude o těch druhých kolotočích, o těch, které si u nás získávají stále větší oblibu až teď.
Pro dostihového nadšence nejde o žádnou novinku, pro mnoho milovníků rekreačních koní půjde naopak o přehnaný přepych. Kolotoč je trenažér, který slouží k nucenému pohybu koní po kruhovém obvodu bez přítomnosti člověka. Tak jako klasické kruhovky, i standardní kolotoče mají průměr 16 metrů a s tímto rozměrem umožňují opohybování až šesti koní. Jejich vzhled může na první pohled připomínat klasickou kruhovku, našli bychom však i zcela odlišně vypadající neohraničené kolotoče, které pro svou mohutnou železnou konstrukci tak trochu připomínají právě jednu z pouťových atrakcí. Takovéto kolotoče jsou stavěny na volném prostranství, kůň se jednoduše připne na vodítko jednoho z ramen kolotoče a má výhled na dění okolo. Tento typ najdeme v mnoha dostihových stájích.

Kolotoč zevnitř

Modernější kolotoče připomínají kruhovku, jen jsou tvořeny krom vnějšího obvodového hrazení ještě i vnitřním. Prostor pro jednotlivé koně je oddělen rameny s dělicími mřížemi, které jsou často pro bezpečnost vyměkčeny gumou. Dělicí ramena mají ještě druhou funkci, která se zásadně liší od otevřených kolotočů, kde je kůň prakticky k pohybu vpřed „tažen za hlavu“. V moderním kolotoči chodí kůň obvykle navolno, nepřivázaný a k pohybu ho pobízí právě dělicí ramena, jakási stěna, která za koněm jede směrem kupředu, obvykle jej pobízí pomocí elektrického ohradníku, aby se nezastavoval. Kůň se velmi rychle naučí, že má ve svém kolotočovém „boxu“ kráčet pravidelně v nastavené rychlosti. Pro pohodlí člověka se vše obvykle ovládá velmi jednoduše, dá se naprogramovat a předvolit, obvodovou rychlost otáčení dělicích ramen lze jednoduše regulovat a jednoduše se také dá změnit směr otáčení, aby kůň nechodil po kruhu stále na tutéž stranu. Konstruktéři pochopitelně myslí i na to, aby rozběhnutí a zastavení celého „výmyslu“ bylo plynulé, tak, aby se mu stačilo zvíře plynule přizpůsobit. Tyto kolotoče bývají téměř bez výjimky zastřešené, aby se daly využít za každého počasí.
Výhody i nevýhody tohoto tréninkového prostoru jsou zřejmě všem jasné. V tréninkových stájích s velkým počtem koní, velkým provozem a může jít o neocenitelnou pomůcku jak přimět k pohybu najednou více koní. Obvykle se tyto trenažéry používají k vykrokování koně před a po práci (což jistě využijí především dostihové stáje), někdy kolotoč nahrazuje práci koním ve dnech „volna“ (zejména není-li k dispozici výběh), případně se dají opatrně využít pro koně v rekonvalescenci, který ještě nemůže pracovat pod sedlem. Jasnou nevýhodou je (oproti například lonžování) ztráta kontaktu s člověkem, může se tak stát, že bude zvíře stále více odsouváno na mechanický trénink. Kolotoč je navíc zrádný v tom, že zdánlivě pracuje naprosto nezávisle na člověku, přestože by měl být v provozu neustále pod dohledem, pro případ, že v něm dojde ke komplikaci – například k upadnutí zvířete, v takovém případě musí být přístroj okamžitě zastaven. Těžko tedy zajistit, aby pohodlný člověk, který je nadšen ze samostatnosti kolotoče, nezapomněl na svou vlastní aktivní účast.
Přístě si přiblížíme tréninkové pásy a ostatní moderní „vychytávky“.

Text: Julie Šverčičová
Foto: Julie Šverčičová
Vyšlo v čísle 8/2011

Mohlo by Vás zajímat

AIVA: Letem provazovým světem

Na trhu je nepřeberné množství vybavení pro koně a toho provazového obzvlášť. Čert aby se v tom …