> Ježdění a trénink > Tréninkové prostory: Povrch a jízdárny

Tréninkové prostory: Povrch a jízdárny

První člověk, který kdy seděl na koni, se na něj nejspíše dostal zcela náhodou, uprostřed stepí a plání. Postupně pak nejspíš přišel na to, že nejlépe se mu na koně nalézá v uzavřenějším prostoru. A že pokud chce jeho – i sebe – naučit něčemu dalšímu a dosáhnout větší spolupráce, bude nejlepší, pokud s ním kůň nepůjde jen zběsile dopředu, rovně a rovně. I každý samouk pochopí, že jen venku si koně nepřijezdí a sám sebe tak výrazně nezlepší. Že se potřebuje naučit zatáčet. Komunikovat s koněm na menší ploše. Zjemňovat sebe i koně.

Dnes již máme mnoho teorií, jak koně a jezdce trénovat, existuje mnoho názorů, jak na to a dokonce i KDE na to. Pojďme se tedy společně podívat, kde všude jsou koně trénováni.

Povrch pro jezdectví

Ještě důležitější, než kde svého koně trénujete, je povrch, který se na onom místě nachází. I ta zdánlivě nejpřepychovější hala může být pro koně horší než neohraničený kus louky, pokud se pořádně nedbá o její povrch. Povrch jízdárny bezprostředně ovlivňuje kvalitu pohybu a zdraví koně. Horní vrstva, po níž se pohybuje, přichází do pravidelného styku s kopyty a může je negativně narušovat. Dále však povrch nesmí být ani příliš tvrdý, ani příliš hluboký či pružný, což má výrazné dopady na klouby a kosti koně. Tvrdý povrch podporuje rozvoj svaloviny a zdraví šlach, pohyb na tvrdém povrchu je rychlejší, zatímco práce na měkkém povrchu je mnohem namáhavější a tepová frekvence koně se může zvýšit až o polovinu. Kůň se tedy rychleji unaví a je náchylnější k natažení svalů a šlach; je nutné vždy pracovat s uvolněným koněm a nepřetěžovat ho. Nelze říct, jaký typ povrchu je nejlepší, roli zde hrají různé faktory: především, zda se jedná o venkovní či krytou jízdárnu. Ideální povrch by měl být odolný proti nárazu i proti skluzu.

Kluzký povrch může přivodit pád koně

Písek

Nejběžnějším povrchem na jízdárnách je písek. Jeho největší předností je značná dostupnost a nižší cena, jeho kvalita se však velmi liší podle velikosti zrnek a vlhkosti. Písek málo pruží, hodně pohyb tlumí, nutí tedy koně k výraznějšímu zapojení svalů na zvedání končetin. Také hluboký a suchý písek pohyb znesnadňuje, to se však dá částečně upravit vlhčením písku. S kropením povrchu kvůli prašnosti však pak bývá problém zejména v zimě – pokropený písek může namrznout. Někde neváhají přikročit k solení písku, je však otázka, zda koňská kopyta tak časté a intenzivní vystavování soli snesou.
Písek tedy rozhodně není stálý, jeho kvalita se neustále mění: zrnka písku se častým bránováním rozrušují, jemný písek příliš práší a při pokropení se slepuje. Ideální jsou větší zrnka písku, tedy středně hrubý až hrubý písek (kuličky v průměru až 1 mm tlusté). Svou roli hraje i tvrdost a tvar zrnek, lepší jsou hranatá zrnka, která na rozdíl od kulatých neklouzají, a tvrdší zrnka, která se tak rychle nerozbijí na prach (vhodný je tedy například žulový písek).

Pískový povrch

Kombinace

S pískem se často kombinují i povrchy ze dřeva – kůry, dřevoštěpky či hobliny. Jen zřídka se používají samostatně, protože se poměrně snadno opotřebují či odnosí, směsi ze dřeva se rychle rozlámou, případně hobliny odlétnou. Samotný povrch ze dřevěných směsí bývá navíc poměrně kluzký, protože dobře udržuje vlhkost. Velmi dobře však tlumí nárazy a pruží, takže se s oblibou používá jako doplněk písku.
Setkat se také můžeme s gumou, gumotextilií či gumovými směsemi, které se lámou méně. Samotná guma se však používá jen málokdy, mnohem lepší je míchat ji s pískem, právě pro její výbornou tlumicí schopnost, dodává povrchu velkou pružnost.

Travnatý povrch

Výborným řešením málo zatěžovaných ploch by jistě byl trávník, už jen proto, že jde o prostředí koni tak přirozené. Suchý trávník má dobrý odpor proti skluzu, nepráší, pruží, ale je i dostatečně tvrdý. Jeho obrovskou nevýhodou je údržba, kvalita travnatého povrchu se mění prakticky po každém zapršení, vyschlý trávník je tvrdý, velmi vlhký zas hodně klouže a je náchylný na narušení. V ideálních podmínkách by tedy trávník byl ideálním povrchem – ovšem jen sezónním. Je možné jej zvolit na různá občasně využívaná parkurová kolbiště či na trasu cross-country, při větší zátěži se však nevyhneme hlubší úpravě povrchu – tedy přidáním gumy či jiných materiálů do zeminy, čímž se zem provzdušní a umožní hlubší kořenový systém. Guma navíc zlepšuje drenáž, snižuje odpor proti nárazu a omezuje udusávání zeminy.
Z neupravovaných původně travnatých kolbišť postupně vznikají hliněné plochy, které dobře zadržují vlhkost – takže sice méně práší, ale více kloužou a udusávají se. Jako dobré řešení se jeví moderní geotextilní povrchy, které se jen tak snadno nerozrušují, jejich velkou nevýhodou je však vyšší pořizovací cena.

Technické řešení

Ideální je tedy dobré vrstvení povrchů na vytěžovaných tréninkových prostorech: nejprve by na místě měly proběhnout základní terénní úpravy, upravený prostor se obvykle opatří rýhami pro uložení drenáže, což bývá soustava děrovaných trubek, které odvádí vodu ze spodku jízdárny. Na drenáž přichází štěrková vrstva vysoká až třicet centimetrů, funkcí štěrku je odvádět vodu. Nerovná vrstva štěrku se obvykle dosypává jemnější drtí, která se pečlivě zarovná. Tyto spodní vrstvy je dobré oddělit od vrchní nášlapné vrstvy voštinou z plastu. Plastová vrstva brání zanášení drenážních vrstev pískem a naopak vystupování štěrku do pískové směsi. Navíc dodává písku zespodu pružnost. Zvláštností této vrstvy bývají speciální kalíšky, které zčásti propouští vodu shora pryč, částečně ji podrží – a tedy písek opět zespoda zvlhčí, když dojde k jeho vyschnutí. Tyto voštiny se tedy starají o regulaci vlhkosti. Navrch pak přichází směs písku.
Uveďme si ještě konkrétní příklad realizace při využití plastových propojovacích roštů pro trvalé řešení jízdáren. V tomto případě vyztužené kolbiště o ploše 2100 m2 tvoří dno kotliny se spádem asi 1 %. Kvůli okolnímu svažitému terénu je drenážní podloží vybudováno ze 30 až 90 cm strojně zhutněné drenážní vrstvy drceného kamene a zarovnané vrstvou jemnější drti. Na ní jsou položeny vysoce houževnaté plastové rošty, které jsou vzájemně propojeny spolehlivým zámkovým systémem, takže vytvářejí soudržnou plochu, která je zasypána jezdeckým pískem do výše asi 10 cm. Tato metoda zajišťuje spolehlivé odvodnění při nepříznivém počasí a tím používání jízdárny po celý rok. Zároveň se mnohonásobně prodlužuje její životnost a minimalizují náklady na údržbu povrchu. Je to z toho důvodu, že koňská kopyta se díky houževnatým plastovým dílcům už nemohou bořit hluboko a promíchávat tak stávající podloží s vrstvou jezdeckého písku. V návaznosti na to se také značně snižuje riziko zranění koní při klopýtnutí, které by zrádné hluboké prošlapy jinak mohly způsobit, a pružný materiál roštů navíc šetří celý jejich pohybový aparát.

Řešení při použití plastových propojovacích roštů (Puruplast)

Výběr povrchu

Pochopitelně je důležité vybírat povrch podle toho, k čemu bude využíván. Westernoví jezdci preferují hlubší povrch pro cutting, reiningoví jezdci si libují v klouzavějším povrchu, skokoví jezdci vyžadují stabilní, bezpečný povrch, drezúrní jezdci požadují velmi pružný, ovšem neklouzavý povrch, tvrdý povrch se líbí klusákům, dostihoví koně běhají rychleji po tvrdém povrchu, který však často způsobuje zranění a přetížení. Každý povrch má svá pozitiva, na každém ale můžeme najít něco, co se nám nebude líbit. Důležité však je zodpovědně zvolit povrch tréninkových prostor a dobře se o něj starat, přestože obojí značně zatěžuje peněženku. Trénovat však koně na nevhodných, nebezpečných površích je prakticky nesmyslné a může vést jak ke zranění koně (na tvrdém povrchu je noha koně vystavována přílišným nárazům, v hlubokém povrchu jsou příliš zatěžovány šlachy atd.), špatný povrch pak může způsobit i velmi nepříjemný pád koně s jezdcem (například na nestabilním, příliš klouzavém povrchu). Povrch je tedy rozhodně položkou, do které se vyplatí investovat.

Péče o povrch

Základní péče o povrch, ať už se jedná o jízdárnu, drezúrní obdélník či cvičné kolbiště, je shodná téměř u všech povrchů – zavlažování. A to skutečně nejen u travnatých povrchů, které vyžadují závlahu pro svůj růst a regeneraci, ale také u pískových a dalších. Pro letní vypečený povrch, například písek, je nutné využití zavlažovacích systémů nejen v období závodů, ale denně pro usnadnění práce jezdecké dvojice při tréninku. No řekněte – jak by se vám asi pracovalo při vdechování spousty prachu? Samozřejmě u tohoto záleží především na klimatických podmínkách, ale v letních dnech se bez zavlažovacího systému neobejdeme.
U travnatých povrchů je také nutné sečení a další péče (provzdušňování, hnojení… vždy záleží i na tom, jak moc je daná plocha využívána), u pískových se pro změnu staráme o srovnávání povrchu (bránování).

Jízdárna

Tím nejklasičtějším a nejčastěji využívaným místem pro trénování koní je jízdárna. Najdete ji snad u každé stáje, nejběžněji má přibližně rozměry malého drezúrního obdélníku – tedy 20×40 metrů, u větších stájí se rozměry pohybují kolem 30×70 metrů. Záměrně jde o obdélníkový tvar, nikoli o čtverec a záměrně má jízdárna rohy a není elipsou. Vyjíždění rohů učí koně ohýbat, obdélníkový tvar je pestřejší, všestranněji využitelný.
Podél jízdárny obvykle bývají pomocná jízdárenská písmena či alespoň body je zastupující; pomáhají k lepší orientaci v obdélníku, učí jezdce přesnosti. Zkušený jezdec pomocí písmen jezdí pravidelné jízdárenské figury, díky středovým bodům A a C si opticky dokáže rozdělit jízdárnu na dvě půlky, nebo dokáže jet po středové čáře, rovně i bez opory stěny. Stejně je to s půlí jízdárny, která se jezdí mezi B a E; na malém obdélníku dokáže orientující se jezdec provádět pravidelnou osmičku ze dvou velkých kruhů, na velkém obdélníku pak dokáže udělat velké kruhy tři (velký obdélník má rozměr 20×60 metrů).
Podobných cviků existují desítky a není prostor je zde nyní rozebírat. Jízdárna má tu přednost, že nejprve učí začátečníky (koně i jezdce) chodit po stěně, s oporou, v momentě, kdy se naučí chodit rovně, je učí zahýbat a poté chodit rovně i bez opory stěny. Vyšší jízdárenská práce se obvykle jezdí na vnitřní stopě či přímo na středu jízdárny.
Ohraničení jízdárny je velmi rozmanité, hraje v něm roli především ekonomický faktor. Pěkné jízdárny jsou ohraničeny dřevěným hrazením dostatečně vysokým, aby se jej kůň jen tak nerozhodl přeskočit, ale zároveň i dostatečně nízkým, aby jej menší kůň nepodběhl a nezanechal svého jezdce bezmocně viset na zábradlí. Nebezpečné může být příliš nízké hrazení i v případě pádu z koně. Proto jsou nevhodné například robustní železné trubky, jakékoli ostnaté dráty či jen elektrický ohradník (není příliš příjemné na něj padat ani se ho omylem dotknout při jízdě).

Síťovina, zamezuje odnosu povrchu

Šikovné je zasazení jízdárny alespoň z jedné strany pod kopec či podél hrazení nechat vyrůst hustý živý plot, některé jízdárny myslí i na diváky, a tak ze strany, kde mají sedávat, se někdy mezi břevna přidává průsvitná síťovina, která kolem sedící chrání před prachem, pískem či bahnem, jenž odlétává koni od kopyt.
Ohraničení jízdárny tedy může vypadat všelijak – vždy se však musí myslet na bezpečnost koně i jezdce. Třeba klasický drezúrní obdélník tvoří oplůtky nižší než půl metru, které musí být uzpůsobeny tak, aby se do nich nemohlo zaseknout kopyto koně.
V jezdeckých halách bývají v rámci bezpečnosti stěny do určité výšky lehce zkosené, aby kůň jezdci neodřel stěnu o nohu, pokud se příliš přiblíží ke kraji. Použití hal a venkovních jízdáren se v mnohém neliší, haly jsou však všestrannější a myslí na celý rok, ochrání pracující dvojice před deštěm, větrem a sněhem, obvykle v nich bývá větší klid, protože koně nerozptyluje okolí, příjemné také je, že kůň z haly (je-li zavřená) nemůže vyskočit, právě proto se v halách obvykle učí mladí koně. Venkovní jízdárny (zvláště travnaté) však mohou sloužit v určitých denních hodinách zároveň jako výběh a i při samotném ježdění nebývá kůň na venkovní jízdárně tak izolovaný od ostatních koní jako v hale. Ideální tedy je, pokud stáj disponuje jak halou, tak venkovní jízdárnou,  kůň i jezdec si tak mohou dopřát určité pestrosti ve střídání tréninkových ploch.
V suchém období (kterému se v létě a někdy i na jaře nelze vyhnout) je většinou upřednostňována jízdárna, jednak se prach nedrží v uzavřeném prostoru a jednak častěji dochází ke kropení pomocí závlahového systému. I když je tímto systémem většinou vybavená i hala, málokdy se mimo závody spouští, když je k dispozici jízdárna. Nejlepší pochopitelně je, pokud jízdárenskou práci dostatečně doplňujeme dalšími podněty (vyjížďkami ven).
Příště se zastavíme u dalších tréninkových prostor – kruhových ohrad a kolotočů.

Text: Julie Šverčičová
Foto: Julie Šverčičová
Vyšlo v čísle 7/2011

Mohlo by Vás zajímat

AIVA: Letem provazovým světem

Na trhu je nepřeberné množství vybavení pro koně a toho provazového obzvlášť. Čert aby se v tom …