> Zajímavosti > Koně nám: Malá nedorozumění

Koně nám: Malá nedorozumění

V tomto díle probereme téma mnohem méně emotivní. Zaměřím se na běžné problémy, se kterými se dnes a denně setkává každý z nás, na to, jak lze k jedné věci přistoupit z více úhlů. Hlavním spojovacím prvkem celého mého povídání bude uvolnění koně ve všech možných situacích.

Paintík a znovu léčení strachu z plachty

 

V roce 2014 vycházel v časopise Koně & hříbata seriál Kateřiny Santarové nazvaný Koně nám. Protože byl u čtenářů velmi oblíbený, rádi bychom se o něj s vámi podělili i na našem webu. Přejeme příjemné počtení!

„Pokud chcete porozumět svému koni, musíte nejdříve porozumět sami sobě… Nebo to může být i naopak?“

Přiznám se, že stále nevím, jak tomu doopravdy je. Pojďme se tedy společně zamyslet nad tím, kým opravdu ve vztahu s našimi koňmi jsme. Budu teď vyprávět příběh dvou výjimečných dvojic, jež mě na mojí cestě mnohému naučily. Každá má svůj příběh, ale já je tu nechám tak nějak prolínat, jak mi přijdou na mysl.

Paintík při pokročilé gymnastice ze sedla – v uvolnění

 

První slečna je moje velmi blízká kamarádka Dana, která již několik let kráčí bok po boku se svojí poloarabkou Lékorkou. Druhou dámou je Verča. Tu jsem poznala na jednom z kurzů, který pořádala a rychle mi ona i její čtyřnohý přítel a učitel Paintík přirostli k srdci. Příběhy obou slečen mají hodně společného… Ač se ony dvě navzájem neznají, jejich koně přistupují k vzájemným vztahům každý jinak a každá z nich očekává trochu něco jiného… Spojuje je však touha a chuť překonávat nelehké situace, které jim přicházejí do cesty. Situace, které jim pomáhají poznat sebe.

Je zde ještě jeden významný spojovací prvek, který nám oba příběhy propojí. Tou kostičkou v mozaice vztahu mezi člověkem a koněm je velmi často přehlížené a mnohdy nedoceněné fyzické i psychické uvolnění koně.

Verča a Paintík při práci ve volnosti

 

Když jsem se poprvé setkala s Verčou a Paintíkem, přišla za mnou Verča s jasnou prosbou:
„Myslím si, že si s koníkem docela rozumíme, pracujeme už trochu i ve volnosti, ale již nějaký čas řešíme jeho strach z plachty. On už jako i stojí, ale já z toho nemám dobrý pocit.“
Popisovala mi, jak Paintíka „odnaučovala“ strachu. Používala jeden z nejrozšířenějších postupů. Čekala, až se kůň lehce uklidní nebo zastaví a za to jej chválila. Povedlo se jí to, Paintík stál na místě, někdy se i pokusil snížit hlavu… Takže by se mohlo zdát, že je problém skoro vyřešen, ale on měl ten strach v očích. Jeho tělo stálo, protože to přeci jeho zbožňovaná panička chtěla a on ten strach uzavřel v sobě, aby jí vyhověl. Naučil se „zavřít oči“ a doufat, že celá situace dopadne dobře.

Lékorka při prvních hodinách, napnutá a vyděšená

 

Pojďme se teď seznámit s druhou dvojicí. Dana si pořídila Lékorku jako mladou, velmi málo ježděnou a dosti stresující se a děsící se klisnu. Lékorka opravdu řešila skoro vše! Děsil ji moc malý prostor, děsil ji moc velký prostor, děsilo ji, když se něco pohybovalo, děsilo ji, když se kolem nic nedělo… Nebylo skoro nic, co by ji nechávalo klidnou.
Dana do této doby neměla s takovýmto typem koní zkušenosti. Měla ji však ustájenou u nás na statku, a tak mohl začít jejich několikaletý maraton za větším sebevědomím. Cesta to byla velmi spletitá. Lékorka není typ, oproti Paintíkovi, co by hledala oporu u druhého, vše chce řešit sama, ale to je s její povahou dost složité. Dana si musela vštípit hodně odvahy, porozumění a především velkou spoustu trpělivosti. Řekla bych, že trpělivost byla asi ta nejzásadnější a zároveň pro Danu nejhůře udržitelná součást jejich společné práce.

Klidné Lékorky oko

 

Za jejich společně strávenou dobu se Lékorka zlepšila. Stala se z nich docela stabilní dvojice, ve které obě ví, že jsou tu samy za sebe, ale že se tam někde navzájem mají. Kdyby Dana vyžadovala od Lékorky, aby byly jedno tělo a jedna duše, skončily by nejspíše obě nešťastné. Musí se smířit s tím, že Lékorka bude vždy Lékorka, že ji vždy naprosto rozhodí, když jeden den stojí u vstupu na dvůr červené auto a druhý den tam stojí modré, nebo tam dokonce žádné není… Ale tím, že jí vždy bude oporou a dokáže jí nakonec poskytnout prostor pro uvolnění, zvládnou tak dohromady všechna úskalí, která na ně život přichystal… A myslím, že z nich mohou být dobré parťačky :-)

Dana s Lékorkou na klidné hladině

 

Vraťme se teď zase ke druhému příběhu.
Když jsem viděla, jak celá ta situace vypadá, musím říct, že jsem byla na konci svých sil a vědomostí. S Paintíkem to bylo úplně jiné než u Lékorky, ta když se bála, bouřila, a náš úkol, sic ne lehký, byl ji dostat do klidu. Oproti tomu řešil Paintík situaci tak, že se ani nehnul a pouze tiše trpěl. Začala jsem cítit, že musím udělat velmi riskantní krok do neznáma…
„Jakmile máte pocit, že už dlouhou dobu stojíte na jednom místě a nic se kolem vás ani nepohne, je třeba rozvířit vody i za cenu, že se nad vámi strhne silná bouře. Když ji ustojíte, vzduch se pročistí, nebe se projasní a vy zjistíte, že jste najednou o několik mil dál.“
Při bouři je však strašně důležité si uvědomit, že se musíte soustředit na to, jak udržet svoji loď na hladině a ve správném směru.

Verča se učí, jak uvolnit Paintíka ze sedla

 

V případě Paintíka jsme museli tu starou loď plnou obav nechat potopit, abychom uvolnili místo pro stavbu pevnému korábu odvahy. Museli jsme v něm opět vyvolat strach, tolik strachu, aby se jeho hráz, kterou držel silou vůle, protrhla a on se projevil. Aby v sobě vyvolal bouři. Když se Paintík odvážil znovu projevit, věřte, že to bylo velké, tolik strachu a děsu jsem u koní mockrát neviděla.
Verča měla za úkol být mu nablízku. Musela ho nechat si to všechno prožít, vypustit to ze sebe, aby se mohli začít učit, jak jeho strach zpracovávat lépe. Když se Paintík uklidnil, bylo našim úkolem vrátit se k řešení problému s plachtou. Museli jsme to lapit za druhý konec. Dříve byl Paintík schopen stát, ale rozhodně nebyl uvolněný. Nechali jsme Paintíka, ať si dělá, co chce, chodí, ustupuje, poklusává. Jediným cílem bylo udržet ho uvolněného.
Bylo pro nás důležité, aby se Paintík učil hledat uvolnění a pak teprve záchranu u svojí paničky, pro kterou by se nejraději rozkrájel :-) A hádejte, co se naučila Verča. Pracovat se svým napětím, kterého, světe div se, měla v sobě také více než dost.


Paintík nebude nikdy stoprocentně vyrovnaný kůň, ale bude stoprocentně vědět, co dělat, když ztratí svůj vnitřní klid.
Tato jejich bouře byla pro jejich další společný život opravdu nepostradatelná… Však v takovýchto soužitích lidí a jejich koní, jako mají tyto dvě slečny se svými koňmi, musí občas docházet i k jiným, o něco menším bouřím.
Verča je osoba, která staví svůj vztah na pocitech. Danka se musela naučit dělat kompromisy a cítit, kdy si co může ke svojí klisně dovolit, aby ji zbytečně nestresovala. Bylo proto důležité naučit je se svým citem pracovat tak, aby neztráceli svoji cestu.
Lidé, kteří mají vlastnost (nebo si ji museli vštípit) cítit své koně, mají obrovskou výhodu, neboť v podstatě nikdy nevyvolají ve svém koni pocit zrady a mají z něj super parťáka. Je pro ně však neskutečně těžké pracovat efektivně. Lidé, co naopak postupují ve výcviku efektivně, zase často ztrácí cit pro svého koně. A jak známo, ve všem je třeba udržovat rovnováhu.
Jak Verča, tak Danka si užívají plutí na svých těžko vybojovaných naprosto klidných hladinách, o které se bojí, a tak při sebemenším větříčku dělají vše pro to, aby se celá situace co nejrychleji urovnala.

Dnes jí již Dana dovolí více :-)

 

Ono je dobré najít klid na nehnuté, průzračné hladině, ale když to trvá dlouho, můžou vám dojít zásoby jídla. Tím, že jste stáli se svojí loďkou na jednom místě, nehýbal se ani výcvik. Když se totiž chtěli o kousek posunout, neboť v dálce uviděli ostrov, který je okouzlil (myšleno nějaký cvik, zlepšení,…), daly do vody pádlo, rozvířily hladinu a jejich koně začali hrozit bouří. Bylo pak jen na nich, jestli se opět nechají ukolíbat a na svůj ostrov zapomenou, nebo se rozhodnou chytit pádlo pevněji a využít bouři k posunu dál. Je však třeba do té bouře jít připraven s jasným cílem, tedy využít vln k co největšímu posunu.
Když jsem je přesvědčila, aby se do takovéto bouře vrhly, věřte, že mi hodně nadávaly. Cítiliy, že přicházejí o pevnou půdu pod nohama. Avšak když to ustály, s překvapením zjistily, že se opět ocitly v přítomnosti svých klidných a uvolněných koní, avšak o mnoho mil dál.

Těch bouří ještě budou muset projít nespočet, budou-li chtít doplout k ostrovu :-), ale každá další pro ně bude větší příležitostí místo trápení.

„Loď je nejbezpečnější v přístavu, ale pro to se lodě nestaví.“

Vaše Káťa

Já a moje mladá klisna Kendy – pohoda po práci

 

Další díl:
VELKÁ NEDOROZUMNĚNÍ
Když se dlouhou dobu pracuje s koňmi, o kterých jsem povídala v předchozím díle, bez citu, pouze s cílem efektivního využití jejich schopností. Nastane zlom a koně se rozhodnou, že spolupráce s člověkem je nad jejich síly a rozhodnou se bojovat za svoji touhu o pochopení. Příště vám povím o třech klisnách, které se do takovéhoto odboje dostaly, a zkusím vám přiblížit, jak křehké duše mají.

Text a foto: Kateřina Santarová

Vyšlo v časopise Koně & hříbata 9/2014

Mohlo by Vás zajímat

Velcí kopytníci mohou zmenšit riziko požárů v krajině, ukazují vědecké výzkumy

Návrat velkých kopytníků do české přírody může snížit riziko požárů v krajině. Oheň je tradičně vnímán …