> Zajímavosti > Koně nám: Vstřícné duše z tvrdé země

Koně nám: Vstřícné duše z tvrdé země

V začátcích mé cesty se mi dostalo cti setkat se s lidmi, kteří se dokázali povznést nad vlastní ego a úspěchy. Lidmi, co se rozhodli dělat kroky zpět, aby mohli napravit chyby, kterých se dopustili na svých koních. Těmito mými žáky a učiteli v jedné osobě byli irští majitelé, jezdci a trenéři koní.

V roce 2014 vycházel v časopise Koně & hříbata seriál Kateřiny Santarové nazvaný Koně nám. Protože byl u čtenářů velmi oblíbený, rádi bychom se o něj s vámi podělili i na našem webu. Přejeme příjemné počtení!

„Když vám něco nejde, hledejte to, co nebylo důležité.“ ARTUR BLOCH

Při průjezdu vstupní branou, která nás vpouštěla do rozlehlého areálu, jsem si v duchu říkala, co mne na takovém místě může čekat za koně. Tento areál, domovská stáj irského reprezentanta Ciana O’Connora. Působil skutečně noblesním a velkolepým dojmem.

Byl tu pro mne nachystán jeden ze Cianových svěřenců. Z boxu, ke kterému mne přivedli, koukal sympatický, nevelký, tříletý ryzák, na první pohled působící velmi vyrovnaným přístupem ke všemu kolem sebe. O to více jsem byla zvědavá na neřesti této vycházející parkurové hvězdy!
Popis ryzákova problému zněl dosti jasně a stručně: „Nechce přecházet ani skákat přes jakkoli vysoké kavalety a má několik míst na jízdárně, kam prostě odmítá jít.“
Bylo mi divné, proč si lidé okolo něj nevěděli rady s tak na první pohled banálním problémem. A tak mi nezbývalo než si jít s ryzákem popovídat osobně a trochu hlouběji proniknout do jeho duše, kde jsem mohla objevit trápení, která byla přehlížena!
Po cestě z boxu na jízdárnu na něm byla znát jistá dávka nervozity a jemných protestů, avšak i přesto byl odhodlán mne následovat a zůstávat v rámci mezí klidným. Během několika prvních minut mi byly jasné dvě věci. Lidí se nebojí a je nakloněn vzájemné komunikaci. Proč tedy ten problém???
Chvíle práce na jízdárně mne přivedla až k jeho hluboce zakořeněným problémům. Při přiblížení k jeho krizovým místům se odmítal hnout a při jakémkoli přesvědčování z mojí strany se stavěl na zadní. Nechtěl být konfrontován s žádnými problémy a tlaky, které na něj okolí vyvíjelo.
Na konci vodítka mi po tomto rozporu stál místo ochotného kamaráda vystrašený a nervózní kůň.
V těchto chvílích se mi většinou v podvědomí vynoří řešení a já podle něj okamžitě a „bezmyšlenkovitě“ jednám. Tentokrát se to nestalo a já se s úvahami „Co teď nejlépe dělat“ posadila na jednu zvýšenou kavaletu.
Při této chvíli mého dumání se ryzák začal uklidňovat. Pak se v jeden moment bez jakékoli příčiny rozešel a kavaletu překročil. Překážku i blízkost živého plotu překonal s naprostým klidem a pohledem říkajícím, že jsem to měla říct hned, že má být prostě v klidu. Se stejnou noblesou a bez jakýchkoli problémů pak zvládl vše, co mu bylo přichystáno.
Co bylo tedy tím krokem, který mu dal možnost se změnit? Byly to nějaké naučené triky, které jsem s ním cvičila či snad speciální technika práce ze země? Ne! Bylo to pouze poprvé v jeho životě, kdy se člověk místo stresu z toho, že to nejde, uklidnil, zastavil a vydechnul. Ryzák byl díky tomu odvážnější, neboť nepociťoval nervozitu tam, kde hledal jistotu pro své jednání.
Práce, kterou jsem věnovala tomuto koni, nebyla nijak velká, avšak dokázala velké věci.
Ti lidé, kteří mají za sebou nespočet úspěchů, vítězství a koní připravených do nejvyšších soutěží mi při odchodu se slzami v očích řekli toto:
„Vyzkoušeli jsme toho už opravdu mnoho, různé způsoby a metody. Pravdou ale je, že jsme nikdy nepovažovali za důležité nedělat NIC.“
A tak tomu, dle mého názoru, často je :-)

„Říká se, že opravdu důležité věci jsou očím neviditelné. Že zahlédnout jdou jedině srdcem a když je spatříme, je třeba uvěřit a nebát se!“

Podobný příběh
Povím jeden krátký příběh, ve kterém také MÉNĚ znamenalo VÍCE.
O několik let dříve, než jsem seděla na kavaletě, dumaje nad talentovaným ryzákem, mne v jedné malé typicky irské rodinné stáji zavedli k obrovské ohradě, kde stál v dáli naprosto osamocený kůň. Majitelé mi sdělili dvě věci. První zprávou bylo, že ho momentálně nemohou již dva měsíce chytit a druhou, že kůň tímto problémem trpí opakovaně, přičemž v mezidobí není s chytáním ani odváděním na pastvu i zpět jakýkoli problém.
Abych mohla hledat příčiny, vydala jsem se za ním. Po cestě jsem odložila svůj nepromokavý kabát, abych zamezila možnosti, že by se ho mohl bát.
Když jsem ušla asi dvacet metrů směrem k němu, zvedl hlavu a upřeně se na mě, ze vzdálenosti dobrého půl kilometru, zadíval. Já se zastavila a čekala, co bude. Pomalým klidným krokem se rozešel směrem ke mně. Po cestě si všimnul kabátu odhozeného nedaleko mne a rozhodl se ho beze strachu prozkoumat. Několik minut strávil seznamováním se s novou věcí, až se nakonec stejně tak samozřejmě vydal ke mně, stále tak nehybně stojící opodál. Chvíli mne očichával a bylo na něm znát jemné napětí. To však dosti rychle odeznělo a já ho mohla začít hladit.
Po celou dobu, kdy jsem hledala nějaké indicie, proč ho nemohou chytit, jsem cítila jistotu, že nemá tendenci nikam odcházet a ani se bát, tak jsem mu prostě nasadila ohlávku – bez jediného protestu.
Cestou k východu z pastviny jsem přemýšlela nad tím, proč se koni tento problém stále vrací. Přicházel tím o pocit svobodného rozhodování!
Co bylo tedy v ten moment tou podstatnou věcí, kterou jsem měla udělat, aby se situace již neopakovala? Asi deset metrů před bránou jsem koni sundala ohlávku a bez jakéhokoli zaváhání šla dál, směrem k domovu. Kůň mě takto doprovodil až do stáje – k údivu mne i všech přihlížejících. Ten velký rozdíl mezi jednáním mne a majitelů bylo to, že jsem bez mého velkého přičinění nechala koně se rozhodnout samotného, zda chce být sám, nebo uvěřit, že může spolupracovat, aniž by svobodu ztratil.
Rozhodl se věřit a jeho problém se již nikdy (co vím) neopakoval!

„Vážit si někoho znamená vážit si i jeho rozhodnutí.“

One For Ber
Říkali jsme jí Tauška. Byla to krásná, tmavě hnědá, hrdá klisna anglického plnokrevníka, pravým jménem One For Ber. Její majitel, dostihový jezdec a veterinář Patrick Wall, úžasný člověk, který mi v Irsku vždy poskytuje zázemí, ji byl nucen stáhnout z dráhy velmi nadějného dostihového koně. Byla odpadlíkem kvůli verdiktu mnoha jezdců a trenérů: „Je naprosto nejezditelná, každého shodí a přestává mít k lidem kladný vztah.“ Pat všechny své koně miluje, a tak se ji rozhodl převézt z dostihové stáje k sobě na pastvinu za domem s tím, že ji tam nechá klidně mnoho let jen tak žít a dožít.
Při jednom z mých pobytů v Irsku ji mne a mé kamarádce a asistentce Jarce svěřil do měsíční péče se slovy: „Když budete mít chuť, tak s ní pracujte. Je mi jedno, kam až se posune. Nezáleží mi na tom, zda se na ní zase bude moci jezdit, nebo bude třeba jen spokojená v přítomnosti lidí. Chtěl bych jen, aby byla šťastná.“
Tak jsme se do toho pustily. A byla z toho neobyčejně krásná práce plná pokory a úsměvů nejen na našich tvářích.
Jednou z nejdůležitějších věcí, troufám si říct, že pro mne až životních lekcí, kterou nás Tauška po celou dobu učila, byla naprostá úcta k jejím rozhodnutím. Najednou jsme nebyli my těmi, kdo rozhodoval o tom, co se bude dít, kam půjde, jak rychle se bude postupovat, ale byla to ona – klisna, která nám každý den ukazovala, čeho je již schopná, v čem nám již dala důvěru a kam až můžeme dojít v naší vzájemné komunikaci a spolupráci. Naším jediným úkolem bylo opustit lidem vlastní přesvědčení, že my přece nejlépe víme, co dělat!
Na začátku naší společné cesty jsme ji s Jarkou chodily dvakrát denně pouze pozorovat do jejího výběhu, aby si opět zvykala na lidskou přítomnost, která ji však nijak neomezovala. V té době se k ní nedalo víceméně přiblížit, ani ji pohladit nebo chytit. Nechtěla mít s lidmi opravdu nic společného. Až jednoho dne najednou přišla, ze své vlastní vůle, a my věděly, že můžeme pokročit dál, že nás přijala jako někoho, kdo jí stojí nejen za pozornost, ale s kým by se chtěla dokonce začít bavit.
Postupně se nám dařilo klisnu bez problémů hladit a nasazovat jí ohlávku i sedlo. Když všechny vnější vlivy přijímala s ochotou, přistoupily jsme na nasedání. Z Jarky jsem udělala další vnější vliv a prostě jsem ji začala na Taušku posazovat, stejně jako jsem na ni týden předtím dávala například podsedlovou dečku. Snažila jsem se z jezdce nedělat větší problém než z čehokoli jiného, čemu jsme klisnu vystavovaly. Ona tak jezdce bez problémů přijala.
Takto to šlo až do momentu, kdy se měla Tauška poprvé pod jezdcem rozejít. Jakákoli snaha od Jarky o pobídku holení, nebo ode mne byť lehounký tah za ohlávku způsoboval u klisny návaly vzteku a rozčílení. Nemohly jsme si dovolit ji znovu zklamat tím, že bychom na ni tlačily nadmíru a ona by to neskousla. Opravdu hluboce jsem přemýšlela jak to vyřešit a opět jsem se rozhodla nedělat nic. Tak jako již mnohokrát. Prostě jsem začala věřit, že nejlepší cestou bude dát klisně čas, aby se jednou rozhodla opravdu ona, sama za sebe, rozejít. Rozhodla jsem se jí nediktovat, co má dělat, ale chválit ji, když sama začne dělat pozitivní věc. A tak jsme čekaly. A ten moment přišel. Odměnou byl pro klisnu konec práce a další podstatný krok byl za námi. Na pobídku od toho momentu reagovala klidným vykročením, bez jediného negativního projevu. A my pro to nemusely udělat skoro nic. Vždy, když jsme se rozhodly spěchat, nikam jsme se neposunuly. Když jsme jí však nic nepřikazovaly, když jsme ji do ničeho nenutily, lepšila se mílovými kroky.
Poslední společný den, poslední před naším odletem zpět do Čech, se vrátila jako spokojená, bezproblémová, avšak stále stejně hrdá a nezlomná na dostihovou dráhu.
Patrik ji svěřil do tréninku jednomu charismatickému dostihovému trenérovi, kterému nebylo cizí přetvořit své myšlenky ku prospěchu klisny. Za pár měsíců jsme dostaly fotografii s titulem článku „One For Ber – 1. místo – fenomenální vítězství obyčejné klisny“. Rozhodla se lidem odvděčit za jejich ochotu se změnit a být pokornými tím, že jim dala své srdce a nabídla svoji bojovnost pro ně, ne proti nim.

Co mají společného obyčejný farmář, veterinář, dostihový trenér a olympijský jezdec? Jednu významnou věc. Rozhodli se i přes svoje zkušenosti a znalosti přiznat svá pochybení a vydat se za lepším porozuměním svých koní přes změnu svého uvažování, změnu sebe sama a povznesení přístupu nejen ke koním, ale věřím, že i ke svému životu.

Tři koně, tři příběhy a tři úvahy…
1. Někdy je lepší uklidnit svoji mysl, nedělat nic a nechat koně, aby nám sám ukázal nejlepší cestu k výsledku. Mnohdy se totiž svojí horlivostí stáváme pro koně nečitelnými! Oni se pak mohou jevit jako problémoví a neochotní spolupracovat tak jako ryzák z prvního příběhu.
2. Nechte občas koni úplnou svobodu volby, aby mohl naprosto otevřeně ukázat, co si o dané situaci myslí. Možná budete překvapeni jeho rozhodnutím, stejně jako jsem byla já u koně, co nešel chytat. A ano, v druhém případě vám to může vzít čas a iluze, když vám kůň ukáže, že si jeho ochotu pouze namlouváte. V obou případech však získáte jistotu, že víte, na čem jste. A to je dobrý začátek jakékoli cesty k nápravě, zlepšení nebo vítězství.
3. Když koni vezmete jeho hrdost tím, že ho budete do něčeho tlačit i přes jeho výraznou nevoli, nikdy nezískáte vnímavého a spolupracujícího koně. Stane se pouze jedna ze dvou věcí: buďto se kůň rozhodne bojovat (tak jako Tauška) za svá práva, nebo rezignuje a stane se z něj pouze bezduchá hora svalů plnící vaše příkazy. Ani jedno většina z nás nechce, ale mnozí z nás to mají. Proto se nebojte občas přistoupit na myšlenkové a citové pochody vašeho čtyřnohého kamaráda, on se vám tím vždy snaží něco říct. Neztrácíte tím jeho poslušnost, pouze mu necháte možnost zůstat osobností. Koně totiž touží po úctě stejně jako každý z nás!
Vše co jsem napsala a napíšu, jsou příběhy konkrétních koní. Co u jednoho bylo modlou, může být u druhého cestou do pekel. Proto vše, co čtete, berte jako myšlenky ke svému rozvoji a přemýšlení, ne nutně jako řešení svých problémů.
S tímto vědomím se pak nebojte zamyslet nad tím, zda jste do podobných situací také někdy nespadli, zda jste někdy neměli příležitost zachovat se lépe, jen jste to nedokázali. Pokud takové momenty ve vaší mysli naleznete, netrapte se tím a hlavně si to nevyčítejte. Vy, stejně jako vaši koně, díky různým chybám, nezdarům i úspěchům rostete vždy právě tak rychle, jak jste připraveni. Koně vám křivdy odpustí a pro vás může být jejich uvědomění dobrým začátkem vykročení na lepší cestu, třeba právě v tento moment. Nespěchejte proto ani na své koně, ani na sebe. Všechno má svůj čas, všechno musí dozrát.
„Když si TEĎ uvědomíte, že jste se mohli MINULE zachovat jinak, jásejte! Znamená to totiž, že PŘÍŠTĚ se zachováte lépe.“
Vaše Káťa S.

Příště:
MNOHO RŮZNÝCH POHLEDŮ
Příště vám povím příběh jednoho mladého parkurového koně, jehož minulé zážitky nikdo z nás nezná. Svým zatím nedlouhým životem si nese hromadu traumat. Mým úkolem bylo je najít a pomoci mu s návratem k důvěře v lidi. Těšte se na příběh plný nečekaných reakcí a zvratů, příběh plný emocí a touhy po vzájemném pochopení, které nebylo vždy tak snadné nalézt!

Text: Kateřina Santarová

Foto: Aneta Novotná, archiv Kateřiny Santarové

 

Vyšlo v časopise Koně & hříbata 6/2014

Mohlo by Vás zajímat

Etologický výzkum aneb 24 hodin s koňmi

Vladykův dvůr, z. s., je hiporehabilitační středisko, které se od roku 2007 věnuje vzdělávání dětí …