> Zajímavosti > Verča Pokorná & koně

Verča Pokorná & koně

Příběh, který bych vám ráda vyprávěla, je o jedné 17leté holce, která se nezalekla překážek a šla za svým snem jezdit na koni. Cesta to nebyla lehká, musela rodiče hodně přemlouvat, protože se o ni přece jenom bojí. Nejsou koňáci, a tak nesdílejí Verčino nadšení pro koně. Domnívají se, že je spousta jiných, bezpečnějších sportů. Ale Verča si to nedala vymluvit a prosadila si svou.

Verča vzkazuje holkám, které by rády jezdily a řeší stejný problém jako ona a jejich rodiče jsou zásadně proti, toto: „Stůjte si za svým, a i když jsou rodiče proti, tak se nevzdávejte. Já osobně rodiče přemlouvala několik let, abych mohla za koníkama docházet. Jestli máte problém s penězi, tak nezoufejte, je spousta soukromníků, kteří vám dají ježdění za práci nebo za malý příspěvek. Všechno se dá nějak vyřešit, pokud si za tím opravdu budete stát a snažit se to změnit!“
Verča miluje zvířata a kam až její paměť sahá, toužila se svézt na koni. Na pouti vždy žadonila po rodičích, aby se šli na poníky podívat a mohla si je aspoň pohladit. Pak už byl jen krůček k tomu, aby se mohla svézt. Babička, která měla pro její lásku ke koním pochopení, ji brávala na Prosek, kam se chodily spolu dívat na koníky. Její první fotka na koni je z doby, kdy Verči byly asi dva roky.

Olympijský park RIO Lipno

 

Pravidelně začala jezdit ve 12 letech v Dolních Počernicích v občanském sdružení JK Počin. Zde jezdila do svých 15 let, jednou týdně. V začátcích Verča jezdila na mnoha koních, ale svoji první lekci absolvovala na českém teplokrevníkovi jménem Lukáš. Když už překonala začátečnické nástrahy, které na jezdce čekají, začala pravidelněji jezdit na huculské kobylce Lucce.
Na otázku, co ji na ježdění baví nejvíc, Verča odpověděla: „Popravdě jsem nad touto otázkou nikdy nepřemýšlela. Možná to snažení o souznění dvou těl a duší s naprosto rozdílnou řečí. To, že jsou vidět pokroky, jak se z nuly pomalu dostáváte na vrchol svých možností a pořád ho oba navyšujete. A možná, že jen to, že jsem s nějakým úžasným tvorem, který je několikrát silnější a větší a můžu mu plně důvěřovat.“

Verča studuje Střední zemědělskou školu v Brandýsu nad Labem, obor Agropodnikání – Chov koní a jezdectví. Svoji lásku ke koním opravdu zapřít nemůže. Je skvělá ošetřovatelka a její zkušenosti a dovednosti jsou pro mě velkým přínosem hlavně na závodech. Jezdím paradrezúru a bez ošetřovatelky se neobejdu. Pokud bych dostala možnost vybrat si pro Quička ošetřovatelku na závody, rozhodně vyhrává Verča. Koním rozumí, nerozmazluje je, ale přitom má autoritu a koně ji milují.
Verča jezdí ve škole v rámci povinné výuky jedenkrát týdně, jinak dochází do JK Ronex skoro každý den. Verča v JK Ronex nejen jezdí, ale stará se o koně jako ošetřovatelka. Na oplátku má možnost jezdit a má tu nejlepší trenérku, co znám, paní Ing. Renátu Habáskovou.

A jak se jí daří skloubit školu a ježdění?
„V prváku to bylo dobré, neměli jsme ještě tolik hodin. Teď ve druháku je to ale už horší. Čtyřikrát týdně končím před čtvrtou a jednou před jednou. Snažím se a docela to jde, ale je to celkem náročné se každý den vracet domů v 19 hodin, ale stojí to za to.“

Každý, kdo jezdí, ví, že jezdectví je dost nákladný koníček. Zajímalo mě, jak to Verča zvládá, a tak jsem se zeptala. Verča: „Zčásti mi samozřejmě přispívají rodiče. Ostatní si vydělám buď u koní, nebo z nějaké jednorázové brigády, ale také mám něco našetřeno.“ Na Verči se mi líbí, že je pro splnění svého snu ochotna vzdát se svého volného času a obětovat ho, aby mohla jezdit.
Verču trénuje paní Ing. Renáta Habásková, manažerka drezúry a paradrezúry a hlavně trenérka Nasti Vištálové, která se jako první vůbec v historii paradrezúry účastnila letní paralympiády v Rio de Janeiru a skončila celkově na krásném 16. místě z 26 závodnic. V celkovém pořadí parajezdců je podle tabulek FEI na 41. místě a jak znám Nasťu, bude usilovat o to dostat se do první třicítky.

Protože je paní Habásková hodně vytížená, v její nepřítomnosti trénuje Verču Míša Habásková (dcera paní Habáskové). Míša jezdí Dominique, kobylku Nasti Vištálové, neboť vzhledem k handicapu Nasti je třeba kobylku pravidelně jezdit (Nasťa jezdí v 1. gradu, tzn. pouze v kroku). Míša Habásková jezdí s Dominique závody i na úrovni S a jejich první start hned po zakoupení byl korunován úspěchem: dvakrát 1. místo. Jak o Míši Habáskové říkají její svěřenkyně, Míša je trenérka kouzelnice. Teď však dám zase slovo Verči, aby nám trénink s Míšou přiblížila a prozradila nám, jaké jsou rozdíly mezi tréninky paní Habáskové a Míši.

Verča: „Určitě se oba tréninky liší, avšak ne moc. Míša hlavně pořád mluví, takže vám to do tý hlavy prostě nacpe (smích). A Renatě Habáskové jsem moc vděčná za přeučení a naučení všech základních i trochu pokročilých drezúrních cviků a všeho, co teď umím. Především také za obrovskou trpělivost při všech trénincích. Obě jsou úžasné trenérky, lepší bych si přát nemohla.“

Olympijský park RIO Lipno

 

Verča v současné době jezdí Lukanu – krásnou kobylku, ryzku. Je to kříženec haflinga a plnokrevníka. Z haflinga má pohodlné chody, z „plňase“ tendenci víc utíkat. Původně byla určena pro paradrezúru, když jsem ji uviděla, byla jsem z ní unešená. Protože chodím o berlích, měla si na Lukanu přede mnou sednout Verča a uvolnit ji. Děkuji za toto skvělé rozhodnutí paní Habáskové. To, co jsem pak viděla, mi dost vyrazilo dech. Lukana začala s Verčou lítat po hale jako rachejtle. Dodnes se divím, že to Verča useděla. Paní Habásková pak rozhodla, že Lukanu bude jezdit pouze Verča. Byla za tím spousta hodin práce a dřiny. Verča chodila za Lukanou, nejen ji jezdit, ale i lonžovat a brát na pastvu. Lukana se časem trošku zklidnila, v současné době na ní může paní Habásková díky Verči posadit i děti. Mám slíbeno, že si budu moct na Lukanu taky sednout, což snad mluví za vše. Verča odvedla pod vedením paní Habáskové s Lukanou úžasný kus práce.

Předám zase slovo Verči, ať nám své začátky s Lukanou popíše.
„S Lukanou jsme se poprvé potkaly 16. 2. 2016, když mi trenérka řekla, že vedle Quičkova boxu, což je kůň, na kterém jsem do té doby jezdila, je nová kobylka a že si ji mám vzít na trénink. Tak začala naše cesta. Lukanu mám ráda takovou, jaká je. Ano, samozřejmě má nějaké pro i proti, ale to všichni. Nedokážu říct, že by mi na ní něco úplně vadilo, každý je takový, jaký je, a to platí i o koních (smích).
Lukana se od začátku, kdy jsem ji poznala, povahově moc nezměnila, jen se trochu uklidnila a nic ji nebolí. Krásně zhubla a nasvalujeme, obě. Už zvládneme pracovní sedy, mít hlavičku na kolmici, nacválání z kroku, což se jí moc líbí. Začaly jsme s ustupováním na holeň a v kroku jí to už docela jde, také pomalu podsazujeme. Je neuvěřitelné, jak se kondičně změnila – chováním však vůbec. Její úprkové stavy a ignorování mých kolenou na přechod do nižšího chodu a mých zádrží jsou tu pořád (smích). Ale ona má takové chování v genech, je to kříženec haflinga s plnokrevníkem, takže se není čemu divit. I přes to všechno její vymýšlení ji mám ráda.“

Dřívější tréninky Verči s Lukanou byly dost adrenalinové a raději jsem se na ně dívala z bezpečí lavičky a s nohama vytaženýma nahoře. Dnes už můžu sledovat trénink klidně i z koně spolu s Lukanou a Verčou v hale a nemusím se bát, že kolem mě prosviští tryskomyš Lukana. Oběma to moc hezky jde a vidět je při práci je pro mě pěkný zážitek, který pohladí po duši a dodá energii, abych se nevzdávala. Protože za úspěchem jsou hodiny a hodiny dřiny a ježdění.

Práce ze země – plachta

 

Zeptala jsem se Verči také na její nejveselejší zážitek s Lukanou:
„Možná se to může zdát absurdní, avšak s největším úsměvem vzpomínám na stavy, kdy každý krok vymýšlela, co udělá, aby se mě zbavila. Začátky byly velice náročné a zajímavé. Neobešlo se to bez pádu, ale když už jsem věděla, jak co usedět a co dělat, tak jsem se při jejích kreacích smála. Pak byly nezapomenutelné zážitky také ze soustředění Pony Games, které ji nebavilo, a tak se tam taky předvedla. A v neposlední řadě náš pobyt v Olympijském parku RIO LIPNO, kde jsme zastupovaly ve stánku jezdectví drezúru. Byla tam spousta úžasných věcí, čím mě překvapila a budu na to ještě dlouho vzpomínat.“

Protože se Verča na Lukaně hodně jezdecky posunula, začala jezdit i jiné koně. A kteří to jsou?
Verča: „Jak už jsem se zmiňovala, tak jezdím ve škole, kde jezdím každý týden jiného koně. A v JK Ronex jezdím Lukanu, taktéž si občas sednu na zmiňovaného Quička. Občas si sednu na soukromého kladrubského koně Maxe (majitelka Jitka Weissová). Nedávno jsem začala jezdit na mladé kobylce Aničce (majitelka Míša Habásková), která je úžasně přiježděná Míšou Habáskovou, a tak jsou vidět mé chyby, které na jiných starších koních vidět tolik nejsou. A také soukromou kobču Sisi (majitelka Kačka). Všem majitelům děkuji za propůjčování tak super koní!“

Na moji poslední otázku, jaké má plány Verča do budoucna v rámci ježdění, odpověděla: „Nevím, jestli se dá nějak plánovat, ale určitě bych se chtěla posouvat v drezúrním ježdění, účastnit se závodů a především si to užívat.“

Veru, moc ti děkuji za velmi krásné odpovědi, které jsem nechala bez úprav, neboť se mi líbila hloubka jejich významu, a přeji ti, ať se ti stále daří.

Text: Helena Novotná
Foto: Ing. Klára Charvátová, Stella Trmalová

Drbání, to je její

Mohlo by Vás zajímat

Skijöring

Na některých místech v Čechách už je sníh a se sněhem přichází zimní radovánky. Sáňky, boby, …