> Zajímavosti > Koně nám: Velká nedorozumění

Koně nám: Velká nedorozumění

Když se dlouhou dobu pracuje s koňmi, o kterých jsem povídala v předchozím díle, pouze s cílem efektivního využití jejich schopností, nastane zlom a koně se rozhodnou, že spolupráce s člověkem je nad jejich síly… Rozhodnou se bojovat za svoji touhu o pochopení. Povím vám o dvou klisnách, které se do takového odboje dostaly, a zkusím vám přiblížit, jak křehké duše mají.

„Moudrý je ten, kdo dokáže z mála, za pomoci času, udělat mnoho. Hlupák ten, kdo za velmi krátký čas udělá z mnoha málo.“

Valná většina problémových koní jsou tací, kterým bylo do vínku dáno něco navíc. Je jedno, zda mluvíme o fyzických dispozicích, nebo o větší životaschopnosti a inteligenci.
Čím to je? Proč se zrovna tito koně častěji dostanou do zamotaných problémů v soužití s lidmi?
Vždyť ten kůň k tomu nemá důvod, aby neskočil křížek, vždyť ve volnosti skáče dva metry, slýchávám… Proč nepostojí? Vždyť o samotě a ve výběhu je naprosto vyrovnaný a klidný… Vždyť mu nikdo neublížil… Vždyť… Takovýchto domněnek a výmluv můžeme mít spoustu. Pravdou je, že byl v těchto momentech koni vzat čas, který potřeboval pro přijetí daných situací… A proč? Protože lidé skvěle vycítí, jestli v tom koni něco je, nebo ne. A ty jeho kvality chtějí hned, místo aby ho nechali je pomalu uzrát. Chtějí hned mnoho, místo aby byli rádi za ochotné málo. A jsme zase u té staré ohrané písničky o lidech lačnících po penězích, úspěchu nebo pouze po svém požitku.

„Čím lepšího koně dostaneme pod ruce, tím opatrněji bychom s ním měli postupovat, abychom v naší honbě za výsledkem nezapomínali na jeho duši a nepřekračovali hranice jeho ochoty.“

Na jaře loňského roku ke mně přišla na výcvik čtyřletá, parkurová, velmi schopná klisna. Přivezli ji vozíkem, nasedovanou. Její „stav“ byl horší, než jsem očekávala. Přišla k nám ze sportovní stáje s tím, že je velice nervózní, nelze s ní kvůli tomu vůbec pracovat, někam ji odvést, natož na ni posadit jezdce.
Oproti „běžným“ nervním koním projevovala svoji nervozitu i mimo kontakt s člověkem, což nebývá moc časté. První týden zůstávala v boxu a chodila pouze do malého paddocku, kde jsem s ní mohla začít pomalu pracovat. Po celou tuto dobu vypadala jak papiňák, který se klepe a vy máte strach, že každou sekundu bouchne.
„Je to sice trochu náročnější případ, ale nebude to nic hrozného, prostě se uklidní, bude chodit do stáda a ono to půjde, jako u ostatních koní,“říkala jsem si. To jsem ale ještě neznala Miladu, tuto krásnou, jemnou a křehkou slečnu, co nevěděla, co se sebou. Z plánovaného měsíce se stal více než půlrok práce. Z mého „to nebude problém“ se stalo uvědomění, že člověku musí projít rukama opravdu velké množství koní, kterým se snaží pomoci, než může tvrdit, že něco ví. A ani poté si nemůže být jistý, že ten další kůň, se kterým má tu čest se setkat, nebude potřebovat diametrálně jiný přístup, než ta velká spousta koní před ním, ač na první pohled ten problém vypadá úplně stejně.

Abych vám tuto problematiku více přiblížila, odskočím na moment od Milady k jedné velmi podobně se chovající klisně, kterou její majitelka přivedla na jeden z mých kurzů. Na první pohled byste řekli, že se chová jedna jako druhá.
Tato klisna nebyla zkažená touhou po úspěchu, ale nevědomostí, jak správně a jak rychle postupovat ve výcviku.
Ještě předem podotknu, že jak z klisny, tak z majitelky mám dodnes upřímnou radost. Ani jedna to neměly lehké a přesto dokázaly za pouhý jeden den udělat ve svém vztahu skoro neskutečný zlom!

Když vešly do haly, chtěla jsem po majitelce, aby mi řekla, proč jsou tady. Zoufalá majitelka nebyla schopná povědět nic, neboť napůl zoufale, napůl snažíc se s tím něco dělat, vlála za svojí klisnou, která nervózně pobíhala kolem. Rozhodla jsem se klisnu podržet, abych dala majitelce prostor. Tím jsem však znemožnila sobě vnímat, co majitelka říká. Stres, co z klisny vyzařoval, byl neúnosný. V ten moment jsem napůl nevědomě sáhla po karabině a klisnu pustila. Zaslechla jsem jen: „To jste neměla dělat.“ :-)
Zda jsem udělala správně, nebo ne, bylo v ten moment již jedno, ale nám to dalo čas si popovídat. Pověděla mi o tom, že klisna je starší a dlouhou dobu žila jen na pastvině a nikdo s ní nepracoval. Majitelka se jí ujala a začala se klisně věnovat. Všechno šlo v pohodě, začaly jezdit… A pak se to začalo lámat a z klisny se stala časovaná bomba, se kterou nejde nic dělat, pod sedlem se staví na zadní, nenastupuje do vozíku…
Zeptala jsem se, co je její cíl na tomto kurzu. Se zoufalstvím v hlase a vynuceným úsměvem pravila: „Potřebovala bych jí nějak vyměnit mozek.“

Při našem povídání klisna velmi nervózně cválala dokola po hale, v ten moment už bylo vidět, že se začíná potit. Poslala jsem majitelku, aby se posadila a šla se pokusit získat její pozornost nebo ji zastavit, abychom mohly začít hovořit. Prostě jsem se snažila celou situaci řešit. Po dvaceti minutách snažení jsem usoudila, že to, co v hale probíhá, není boj nikoho jiného než klisny. Pochopila jsem, že čím víc jí do toho budu kecat, tím víc ji budu odvádět od jejího boje, který vedla sama se sebou a celou situaci budu pouze prodlužovat. A tak jsem si sedla doprostřed haly. Seděla jsem tak hodinu, přičemž klisna stále naprosto splavená klusala či cválala po obvodu haly. Atmosféra byla dost hustá, neboť se za takovou dobu vlastně nic nedělo a já jen seděla. Jediné, na co jsem se snažila myslet, byl můj vnitřní pocit, abych byla úplně klidná a poskytovala tak klisně pevný bod v jejím zmatku. Pak nastal zlom a klisna změnila svoji trasu – teď již v klusu. Začala běhat po diagonálách a u mě vždy lehce zpomalila. Toto prováděla zase asi dalších dvacet minut. Pak se jednou z ničeho nic u mě zastavila. Hluboce oddychovala, hlavu měla sníženou, tiše přežvykovala a měla krásné klidné oko. Stála u mě jako trosečník, co našel pevninu. Zkusila jsem se zvednout a kousek popojít. Šla za mnou.

Odpoledne s ní ještě její majitelka zkusila stejnou práci, která již proběhla mnohem rychleji, pak jsme zkusily naložení, nasednutí – vše proběhlo naprosto v klidu a majitelka na konci s úsměvem odcházela a volala: „Tak si odvádím jiného koně.“ :-)
Jak je možné, že nastal tak rychle takový obrat v klisně? Bylo to celé proto, že klisna potřebovala dostat prostor a čas, aby se vypořádala se stresem, co měla v sobě. Aby si mohla zanadávat, jak je pro ni vše náročné, avšak důležitou složkou bylo, že měla možnost kdykoli přijít za mnou, na svůj ostrov naprostého klidu. Kdybych se angažovala a nějak ji uklidňovala, tak bych klidná nebyla. Jediné, jak jsem jí mohla ten klid nabídnout, bylo to, že jsem se v absolutním klidu sama nacházela. To ostatní nebyl můj boj. To musela zvládnout sama.

Tento neuvěřitelný krok, který udělala, dokázala jen proto, že ještě stále někde v hloubi duše byla schopna vidět pomoc a zůstávala alespoň trochu při smyslech. Oproti tomu Milada v sobě již tuto schopnost bohužel neudržela. Začala mít pocit, že je tu pouze sama za sebe a to nezvládala.

„Nejlepších výsledků dosahujeme právě tehdy, stojíme-li na hraně. Je ovšem těžké být opravdu přesný a tu hranici, čeho jsem ještě schopni, nepřekročit. Pokud se to stane, pak už se jen řítíte nekontrolovatelně dolů a je těžké se někde chytit.“

Miladin případ vyžadoval opravdu hodně odvahy, síly a vytrvalosti, než došel ke svému dobrému konci.
Nejvíce ztěžujícím faktorem byl pro mě můj strach o bezpečí všech zúčastněných. Tento strach pramenil ze situací, kdy Miladiny nervy dosáhly maxima a z ní se stal nekontrolovatelný kulový blesk. Stala se v ten moment nebezpečnou jak pro sebe, tak pro své okolí. Ztrácela v ten moment naprostý pud sebezáchovy. Když jí stála v cestě dřevěná brána, celou ji roztřískala, jen aby se z toho ohrazeného (2 ha) prostoru dostala, protože se na druhé straně lekla. Když bylo něco, co jí zvýšilo tepovou frekvenci, absolutně se nebyla schopná kontrolovat a jednala naprosto bezhlavě.
Bylo třeba s tím něco dělat, minimálně v momentech, kdy jsem s ní pracovala. Potřebovala jsem mít jistotu, že dokážu celou situaci ovlivnit, a to zvláště kvůli obsedání a ježdění.
Úkol byl jasný, získat kontrolu nad její nervozitou, a to ve všech situacích, kdy bude s člověkem. Co se rozhodne udělat ve výběhu nebo v boxu, už bylo pouze na ní.

V rámci práce s ní nešlo pouze o „ukočírování“ dané situace, ale především o nalezení způsobu, jak jí dodat více důvěry a odvahy.
Nejdříve jsem potřebovala získat skoro až podmíněný reflex na moji prosbu o zklidnění a uvolnění. A to takový, aby šel využít jak ze země, tak ze sedla, ideálně i v běžném koloběhu sportovní stáje.
„Pokud kůň vidí v daném cviku smysl, je ho schopen velmi rychle přijmout za svůj, bez ohledu na to, jak je pro něj náročný.“
Cvičení, které jsem klisně naordinovala, bylo ustupování plecí s hlavou ohnutou k člověku. Tento cvik výborně zprostupňuje plec, koně ohýbá a tím laterálně uvolňuje. Ze stranového uvolnění se dříve či později stane uvolnění vertikální. Snížení hlavy dolů pak koně relaxuje.
První dva měsíce práce byly věnovány převážně tomuto cviku. Nejdříve v místech, kde se klisna cítila bezpečně (box, výběh) a postupně jsme přidávali stresové faktory, které se Milada učila řešit uvolněním a stáním místo zběsilého úprku. Z našeho snažení vznikly dva výsledky.
KDYKOLI jsem klisně zatlačila ze strany na plec, okamžitě nastalo uvolnění. Někdy, když byla situace opravdu napjatá, nejdřív snížila hlavu bez uvolnění. To přišlo po chvilce. V jakékoli situaci odpověděla na moji prosbu jasnými slovy: „Stojím na místě a pokusím se uvolnit.“
Druhou věcí, která přišla tak nějak navíc :-), bylo, že klisna tento pocit jistoty začala vyhledávat i sama. Když se něčeho vyděsila (i když nebyl přítomen člověk) sama se zastavila, dala hlavu k zemi a přežvykováním se krásně povolila.

Postupem času jsme tento prvek zařazovaly do běžného procesu obsedání a přiježďování.
V počátcích ježdění měla klisna tendence tuhnout, tím se stresovat a vyrážet dopředu. Práce probíhala stále stejně. Při každém náznaku ztuhnutí jsme ustoupily předkem, ohnuly hlavu, uvolnily se a stály. Prostě kdykoli bylo třeba, navodily jsme její starý známý pocit bezpečí.
První měsíce ježdění jsem jí musela schvalovat a tolerovat její vlastní snahu o uklidňování sama sebe. Začala totiž sama aplikovat teorii „když se bojím, zastavím a dám hlavu dolů“. Musela jsem na její hru přistoupit za všech okolností, třeba ze cvalu nebo před skokem. Když jsem se jednou rozhodla to neudělat, seděla jsem z vteřiny na vteřinu na bedně dynamitu.
Možná si říkáte, že se tak ta klisna musela naučit dělat si, co chce, zastavovat, vyškubávat otěž… Nnestalo se tak. I přesto, že jsme dlouhou dobu zastavovaly i třicetkrát za lekci, její stres pomalu mizel a po čase jsme odjezdily hodinu bez jediného problému. Časem jí pak pro uklidnění stačilo pouhé nabídnutí otěže o pár centimetrů v daném chodu.
To, že nenastal u koně zlozvyk, bylo dáno tím, že jsem klisnu učila využívat uvolnění v momentě, kdy to potřebovala, ne jako úlevu od práce. Tím pádem když vymizel stres, klisna přestala mít potřebu zastavovat. Dnes je zpět ve sportovní stáji a věřím, že se jí daří co nejlépe.

V obou příbězích u obou klisen stál u zrodu problému stres, který klisny „uzamčely“ uvnitř sebe a nedokázaly jej nikudy vypustit. Obě klisny potřebovaly cítit ze strany člověka pochopení, že u nich nejde o neposlušnost nebo zlozvyk, ale o žár uvnitř jejich duše, se kterým si neví rady.
Přesto, že šlo u obou koní o skoro totožný, na venek se stejně projevující, problém, je důležité si uvědomit, jak rozdílné cesty jsme musely podstoupit a nakolik rozdílnou cestu klisny potřebovaly.
Jedna získala klid díky volnosti, ve které se mohla projevit a vyřvat. Jediné, co potřebovala od člověka, byl ostrůvek jistoty a klidu. Na to celé jí stačil jeden den. Oproti tomu druhá klisna potřebovala člověka k tomu, aby ji za ručičku provedl celým jejím problémem, aby se naučila jak se postavit ke svému stresu, aby si uvědomila, co se s ní v ty momenty děje a naučila se vše s klidem vyřešit. Musela se naučit pracovat se svým strachem a to byla pouť na mnohem delší dobu.

Jedna potřebovala najít záchranu v člověku, druhá potřebovala člověka, aby dokázala najít záchranu sama v sobě. Obě to nakonec zvládly skvěle!

„Poslední dobou stále čtu různé diskuze o tom, jak někdo radí někomu jinému jak má nebo nemá řešit problémy se svým koněm. Prosím, buďte opatrní.“ K.S.

Vaše Káťa

Text: Kateřina Santarová
Foto: Zuzana Tillerová, Aneta Hnyková

Vyšlo v časopise Koně & hříbata 1/2015

Mohlo by Vás zajímat

Povolání u koní: JEZDEC

Milujete koně? Přáli byste si věnovat se jim nejen ve volném čase, ale také v zaměstnání? …